KDYŽ BUDETE POSLOUCHAT

Nikdy nevíme, kam nás naše cesty dovedou. Kde se spojí a kde zase rozejdou. Každé setkání, ať je jakkoli dlouhé,  přináší dotyk čehosi nového, co když se dostane do našich duší, působí jako výživa, aby duše mohla vyrůst.  Jde jen o to, jakým způsobem ta výživa, to hnojivo bude využito. Nejde  o to, zda ho přijmeme, odmítneme nebo zda si ho vůbec všimneme. Tak jako tak něco co v nás již existuje a možná ještě spí, se probudí k životu.
A my to hnojivo jak nebeský prach poznání dál rozséváme kolem sebe a zároveň jsme jím  pokrýváni,  aby se z nás mohli stát šťastnější lidé, schopni všech prožitků včetně lásky. Té lásky, která nám dává svobodu a dovoluje být přesně takoví, jací zrovna jsme. Lidé,  schopní žít bez bolestných omezení, která jsme si za dlouhá léta stačili nahromadit. Za léta, kdy jsme ze sebe nechávali smést ten prach poznání toho, co je přirozené, prostřednictvím strachů druhých a brali za svoje jejich omezení.
Dnes však, když už jsme velcí, je na každém z nás, jakou cestu zvolí. Zda zůstane pod vlivem nevědomých nahromaděných omezení nebo zda se vydá na cestu poznání, setkávání, někdy i bolavou, jindy zas ulevující. Na cestu hledání a nacházení lásky. LÁSKY K SOBĚ. Ke svému tělu, ke své duši, ke svému srdci.
A že se vás to netýká? Možná. . . . tělo a cit napoví. Když budete poslouchat.