NEBREČ, NIC TO NENÍ

Spousta lidí se pláče bojí. Pojí se smutkem. S něčím, co je bolí, bolelo a to nechtějí zažívat.  
Již jako malé děti jsme slýchali věty typu "Nebreč, nic to není" ,"Už ji velká holka", "Kluci přeci nepláčou" od těch, kterým náš smutek třeba i podvědomě připomínal bolestnou vzpomínku na smutek jejich vlastní. A tak jsme se naučili smutek neprojevovat. Stejně jako neprojevovat vztek...strach...možní i radost. Kam se ale všechny ty nevyplakané slzy poděly?  Kam se schovaly všechny ty emoce, co nesměly z těla ven? Někde si v tom našem těle našly místo. Místo, kam však přirozeně nepatří a vytvořily tam skladiště. Co nejde ven, uložme sem!  A co není v těle přirozeně, začne se kazit. Onemocní. . .
Kde tedy vy skladujete svoje slzy?