Vždy jsem si přála mít hodně kytek. Když jsem se nastěhovala do nového bytu, toto přání jsem si začala plnit. Kdejaká kytka se mi líbila a jak krásně rostly. Brala jsem domu kytky, které se mi líbily, které chtěl někdo vyhodit, které jsem dostala darem. Krásně rostly. Opravdu mě bavilo se o ně starat. A tak kytek přibývalo. A najednou jsem zjistila, že na péči o ně už nemám dostatek času a ani chuti. Kytek najednou bylo moc. Příliš....jsem se přecenila.
A to děláme v životě často. A nejsou to jen kytky. Může to být velký dům, velká zahrada, množství práce kterou si nabereme, s péčí o děti "čím víc dětí - tím lepší rodina".
Ale jsme opravdu SAMI schopni se dostatečně postarat?
Máme nakonec opravdu tolik síly a energie a pocitu naplnění, aby jsme mohli vnímat, že nás to baví? Nebo se opravdu jenom přeceňujeme?